Nuit de la Chanson

20. červenec 2008 v 19:00 hod.

Obecní dům

Texty:

Účinkují:

ČESKÝ NÁRODNÍ SYMFONICKÝ ORCHESTR
Rastislav Štúr - dirigent
Ute Lemper - zpěv

 

Program:

Leonard Bernstein
Orchestrální suita z fi lmu „V přístavu“ (Elia Kazan 1954)
Kurt Weill/Bertold Brecht
Sedm smrtelných hříchů, cyklus písní


Druhá polovina koncertu je kompilací skladeb autorů:
Jacques Brel, Edith Piaf, John Kander, Fred Ebb,
Leonard Bernstein, Marguerite Monnot,
Chava Alberstein, Kurt Weill

 

Ute Lemper

Oddanost umění, historii a politice, významně ovlivňuje koncertní dráhu Ute Lemper, zejména potom to, jak sama vnímá komplikovanou minulost své rodné vlasti. Ute Lemper je po celém světě uznávána nejen jako interpretka díla Kurta Weilla a Bertolda Brechta, ale také berlínských kabaretních písní a francouzských šansonů. Narodila se v německém Münsteru v roce 1963. Vystudovala Taneční akademii v Kolíně nad Rýnem a vídeňskou divadelní školu Maxe Reinhardta. V roce 1983 zazářila ve vídeňském představení Webberova muzikálu Kočky a o dva roky později ztvárnila hlavní roli v muzikálu Peter Pan. Přesto se stále vracela k temné německé minulosti na sólových koncertech s podtituly Recitál Kurta Weila, nebo Berlínský kabaretní večer, dále potom v symfonických koncertech (včetně Weillových Sedmi smrtelných hříchů) a věnovala se také nahrávání nových alb (Ute Lemper Sings Kurt Weill (I & II), Žebrácká Opera, Sedm smrtelných hříchů, Vzestup a pád města Mahagony a Berlinské kabaretní písně (výběr z písní autorů zakázaných národně-socialistickými cenzory). V roce 1986 vystupovala v roli Sally Bowles v evropském uvedení muzikálu Kabaret (v režii Jerome Savaryho) a za tuto roli v představení pařížského Theatre Mogador dostala Molierovu cenu.
Následovalo světové turné, vzdávající hold dílu Kurta Weilla, a po návratu začala Ute Lemper pracovat na fi lmech. Hrála ve fi lmu režírovaném Peterem Greenawayem Prospero‘s Books, nebo v Ready to Wear režiséra Roberta Altmana. Mezi nejznámější nahrávky patří Crimes of Heart, dále společné album s Michaelem Nymanem „Songbook“ a v neposlední řadě „Pocta Weillovi, Edith Piaf a Marlene Dietrich. Ute zazářila v muzikálech Chicago a The Blue Angel. Inspiraci pro svou tvorbu hledá nejen v Německu a jeho historii, ale také daleko za hranicemi - ať už v kulturách jiných evropských zemí, či ve Spojených Státech. A právě z rozmanitých kulturních tradic čerpá při svých sólových koncertech. Prostudovala francouzský šanson z tvorby Edith Piaf, Jacquese Préverta, Josepha Kosmy a Serge Gainsbourga, nebo belgického básníka Jacquese Brela.
Také současný alternativní rockový repertoár je jí blízký - na jejím albu Punishing Kiss spolupracovali Tom Waits, Elvis Costello, nebo Nick Cave. Na albu But One Day (2002) představuje Ute také svou vlastní tvorbu. V roce 2006 vydala společnost DRG records živou nahrávku z Cafe Carlyle v New Yorku. Na tomto albu s názvem BLOOD AND FEATHERS (Peří a krev) Ute představuje živé verze písní Edith Piaf, Weillovy balady i písně vlastní tvorby. Je to skvělý dokument koncertu z jednoho z nejprestižnějších kabaretních klubů na Manhattanu.


Ute Lemper, šansoniérka německého původu žijící v New Yorku, odpověděla po páteční náročné zkoušce s dirigentem Rastislavem Štúrem a ČNSO na několik otázek.

Je to velký rozdíl zpívat s doprovodem velkého orchestru oproti malé skupině muzikantů?
Je to samozřejmě něco zcela odlišného. Mám orchestry ráda, mají mocný zvuk, je to čest moci si s takovým tělesem zazpívat. Je to také nebezpečné, protože orchestr je jako stádů býků, s nímž musím hýbat. Měla bych se nad ním vznášet nebo tančit uprostřed něj, ale je třeba být stále ve střehu. S mou doprovodnou skupinou už se známe, takže si já i hráči můžeme dovolit spoustu improvizace.

Dirigent Rastislav Štúr je velmi citlivý, co se týká doprovázení pěvců...
Je mladý a velmi přizpůsobivý. Víte, při nedostatku času musíme oba dělat kompromisy.

Kdo je autorem aranžmá k šansonům, které zpíváte ve druhé polovině večera? Znějí velmi moderně...
Různí lidé. Ty velmi virtuózní jsou od skvělého francouzského skladatele Bruno Fontaina.

Takže “autentičnost” není vaším prvořadým cílem?
Mým cílem, spíše bych řekla posláním je uchovat dědictví německých skladatelů z doby Výmarské republiky a přivést je živé do nového milénia. Chápu toto závažné téma velmi zodpovědně, šlo o skladatele pronásledované nacisty. Takže ve svých programech také hovořím o jejich osudech a snažím se lidem přiblížit politický a historický kontext. Cítím se být jejich vyslankyní, zpívám v Americe i v Izraeli. Kromě toho píšu také vlastní písně, snažím se vybudovat most mezi minulostí a současností. Ve svých písních reaguji na politické změny, psala jsem o pádu berlínské zdi i o 11. září.

Jedna z písní večera je z pera Chavy Albersteinové. Je to ojedinělý kousek ve vašem repertoáru?
Jde jen o jednu ukázku, ale s kapelou máme celý program z písní v jidiš. Mně jako Němce šel jazyk snadno, i když akcenty jidiš se liší podle dané země. A většina mých přátel v New Yorku je židovského původu a jidiš je tam stále živý jazyk.

Jste známá jako interpretka písní Kurta Weilla. Máte je už nastudované všechny?
Kromě jeho operních věcí, pro které nemám vhodný hlas, jsem nazpívala většinu jeho písní.

A příště se vydáte kudy?
Teď zkoušíme nový jazzový program a další projekt už je také téměř hotov, budou to mnou zhudebnělé texty Charlese Bukowského.

Operní hvězdy jsou na svůj hlas velmi opartrné. Jak o něj pečujete vy?
Nesmím křičet. Potom nechodit do barů – i když tohle už mám za sebou a jsem už na to stará, nejraději jsem doma s dětmi... Každý den zpívat, alespoň dvacet minut, to stačí na to, aby se hlasivky – jde koneckonců o sval – udržely ve formě. Když mám dvoutýdenní turné, tak si pak dávám dva týdny volno. Ale nejhorší je to pro zpěváka v broadwayských produkcích, kde je představení každý den.

Měla jste v poslední době hodně vystoupení v Itálii a Španělsku.
To byla krásná zkušenost. Cestovala se mnou celá rodina, koncerty byly vždy pod širým nebem, v antických amfiteatrech... Mám ráda, když se můžu při zpívání dívat na nebe, hvězdy a cítit vítr.

Zdědily vaše děti hudební či herecké geny po vás?
Synovi je čtrnáct, hraje na kytaru a poslouchá rock, jako každý teenager. Taky miluje sport. Dvanáctiletá dcera se dala na tanec, ale myslím si, že je příliš chytrá na to, aby byla umělkyní. Já jsem v jejím věku rozhodně tak chytrá nebyla, byla jsem chaotik.

Jak se politická situace v Americe, kde žijete, odráží v umění?
Umění je v Americe strašně zkomercionalizované. Taková popmusic je jen obchod, je to hudba pro děti. Vlastně současná hudba pro dospělé neexistuje, všechno je směrováno na teenagery. Z demokratických prezidentských kandidátů se mi líbili oba. Hillary Clintonová je velmi chytrá dáma a vždy podporovala umění. Ale fandím Obamovi. S ním, jestli vyhraje, přijde velká změna. Ale nedělám si iluze –  Američani žijící mimo velká města jsou velmi omezení a konzervativní.

Kdysi jste se věnovala i malování...
Na to už není čas, od té doby, co se narodil nejmladší syn, šly koníčky stranou. Ale nestěžuji si, třeba ten čas jednou přijde. Teď si užívám mateřství.

 
Autor: Dita Kopáčová Hradecká



Fotogalerie/video ukázka




Prague Proms 2011